Tati proč ten strom slzí? Pamatuji si tuhle hlášku, když jsme šli od Hraničního rybníku nedaleko Kytlice a já si fotil tekoucí vodopád smůly na jednom mohutném smrku. Když jsem se pak zadíval po okolí, slzelo kolem nás vlastně smrků velké množství, jako parta kamarádů, kteří tam spolu kuchtí a krájeli právě před chvílí cibuli. Z kmenů jim tekly gejzíry bílé smůly. A vypadalo to tak, že slzí. Dneska už tam ty stromy nestojí, zničil je kůrovec a lesníci je vykáceli.
Když vytéká stromům pryskyřice, lidově smůla, z prasklin a dutin v kůře kmeni stromu, byl strom na tom místě poraněn nebo napaden. Hodně je to nyní v lesích vidět tam, kde probíhá těžba kůrovcem napadených stromů a stromy jsou díky těžbě hodně „odřené“. Ve zdravém lese ale také čas od času odpadne sama nebo důvodem větru suchá větev nějakého souseda. Taková větev umí udělat i klidně metrový šrám v kůře sousedního stromového kamaráda. Strom neumí před padající větví uhnout, jako člověk. Na té otevřené ráně ihned vyraší kapičky smůly a strom se tak snaží ránu zacelit, zalepit smůlou, aby se mu do rány nedostala infekce. Pryskyřičné kanálky, kudy teče v dřevní hmotě stromů pryskyřice – smůla, jedou na plné obrátky a přesouvají urychleně litry smůly na poškozené místo. Strom se tak sám opravuje a snaží uzdravit. Příroda je mocná.
Ale občas to zranění je natolik veliké, že to strom sám nezvládne, na raněném místě začne usychat, anebo se mu do otevřené rány dostanou během několika minut spóry hub nebo různých bakterií a parazit se uchytí. A roste a roste jako plíseň a strom pomalu tímto zánětem trpí a odumírá. Trvá to i desítky let, než takto vysílený strom podlehne. Někdy se však stromu podaří ránu uzavřít a parazita uvnitř sebe zadusit.
To je jako bych si odřel koleno
Přesně tak. Když si třeba malý kluk při svých dobrodružstvích odře koleno, objeví se ihned malé krůpějky bílé tekutiny tkáňového moku, spolu s krvinkami. To se kůra malého kluka začne ihned opravovat a tělo se začíná bránit možné infekci. Rychle, aby si toho žádný vir nevšiml, rychle, rychle. A když se na zraněném koleni objeví konečně tvrdý strup, je vyhráno.
Stejně tak to mají i stromy. Snaží se rychle vytvořit pryskyřicový strup na své kůře, aby se do nich nedostala infekce, houba nebo třeba parazitický hmyz.
A může se strom bránit? Třeba kůrovci?
Celá polemika kolem dnes všude-přítomného kůrovce je hodně složitá a ani nemám tolik vědomostí, abych jí mohl nějak hodnotit. Mohu psát jen o mých zážitcích a možná trochu polemizovat. Kůrovec v našich lesích byl od pradávna. Hledal slabší kusy. A když našel, tak se zabydlel. Zdravý strom je však na takového vetřelce připravený. Umí si na celý rok rozvrhnout síly, vždy trochu povyroste, část živin pro růst a své listy, část pro své dobré kamarádské houby a část na obranu. Když pak vnikne hmyz pod kůru, začne se v ní zavrtávat a hloubit hmyzí cestičky, začne se strom okamžitě bránit. Strom si jen tak odfrkne, zaševelí a do místa hmyzího „vpichu“ pustí svá antibiotika a vetřelce zahubí. V raněném místě začne téci míza s pryskyřicí, hmyz tak zalepí a znehybní. Zalepí jim dýchací otvory a hmyz zničí. Na místě zalité smůlou se tak vytvoří léčivý strup. A když je potřeba smůly hodně, vytéká pak na povrchu kmene ve velkých smolných řekách. A tak to vypadá, že strom pláče.
V mé oblíbené knize od Petera Wohllebena „Tajný život stromů“ v kapitole „Nemocný strom“ Peter uvádí, že strom má k dispozici antibiotika brutálního kalibru, tzv. fytoncidy:
„Leningradský biolog Boris Tokin popal již v roce 1956 následující jev: když ke kapce vody, v níž žijí prvoci, přidáme nepatrné množství rozemletého smrkového či borovicového jehličí, živočichové ve vteřině zemřou.“
Proto i les tak krásně voní. Stromy, vylučující svou fytoncidní dezinfekci, dělají les vlastně sterilním.
Proč ale kůrovec vyhrává?
Kůrovcová kalamita již proběhla za poslední 3 roky celou Českou republikou. Má oblíbená místa, kde stály zdravé lesy, jsou dnes jen vykácené paseky. Hromadí se tam na cestách obrovské kupy vytěženého lesa. Hromady kdysi vysázených smrkových plantáží, které jsou dnes vytěžené a lesníky tak pole sklizené. Je to smutné. Z míst, která znám z harcovnického tábora v Lužických horách, jsou dnes lysiny. Hřejivý les v Údolí klikatých vod u hranic republiky není. Les, kde jsme u Slunečné paseky u Pelhřimova hráli noční hry, … není.
Vždy, když si vzpomenu na klidnou teplou noc na Slunečné pasece, hráli jsme na letním táboře noční hru, při které děti hledali jako objevitelé nová území pro zábor a chodily co nejvíce tiše podle světýlek umístěných v lese. Měl jsem na starost jednu pozici hluboko v lese, osvětlenou jen dvěmi chemickými světýlky. Jinak úplná tma. Magická noc a ticho. Sedím pod mohutným smrkem a vnímám tu lesní magii. A slyším sněžit jehličí. Celý les umíral. Seděl jsem tam sám a čekal na první děti, než najdou toto místo a do hlavy mi padalo jehličí za jehličím a les tak smutně šuměl. Dnes tam ten strom už není. Jen velký pařez. Letos jsem se na táboře na to místo šel znovu podívat a zavzpomínat, ale bylo to smutné vzpomínání.
Proč tedy kůrovec vyhrává, když se může každý strom bránit a ve vteřině hmyz zahubit? Protože stromy již na to nemají sílu. V posledních letech bylo takové sucho, že smrky neměly tolik vlhkosti. A když nemá strom vodu, usychá. A když nemá vodu, tak už nedokáže vyrobit tolik smůly, která by zničila všechny přirozené nepřátele. A na tu chvíli čekal kůrovec. Když zjistil, že už se stromy nedokáží bránit, zaútočil.
A jelikož kůrovec napadá hlavně jehličnany, tak jeho útok a zkáza byla tady rychlá. Původní smíšené lesy, tak dříve na našem území běžné, jsou dnes v menšině. Kůrovec je schopen se dostat až na vzdálenost 300 metrů, od stromu ke stromu, tak prošel českou krajinou jako nůž narozeninovým dortem. Nic mu nestálo v cestě. A když letos konečně přišel déšť a tolik potřebná vláha, bylo už pozdě.
Tak se alespoň chodím dívat na mýtiny na nově vysázené stromky. Rostou rychle, protože jim nebrání žádné velké koruny jejich příbuzných. Ženou to co nejrychleji ke slunci, hlava nehlava, koruna nekoruna. A je dobře, že většinou jako smíšený les, listnáči s jehličnatými. Držím jim palce, ať mají hodně síly. A vody.
A proč se říká, ty máš teda smůlu
To by mě také zajímalo. Možná dneska je to přísloví trochu významově otočené. Ale já smůlu beru jako skvělou věc, kterou příroda vymyslela na obranu všech stromů. Lidem vždy sloužila jako materiál na louče a díky ní si mohli svítit na své cestě historií, je používaná v kosmetice nebo šperkařství. Asi jste slyšeli o tajemné jantarové komnatě? Nebo se dá spíše říci pryskyřicové komnatě. Nebo houslisti nám díky pryskyřicové kalafuně mohou hrát nádherné melodie na své smyčcové nástroje. A jak všichni víme, smůla pěkně lepí a slepí skoro cokoliv.
Takže, i když to vypadá, že stromy pláčou, ve skutečnosti jsou to spíše slzy štěstí.
Komentáře jsou uzavřené.