Tento titulek může být obecně zavádějící. Kdo z nás kdy kácel strom, řekl bych, že? Když pominu lesáky a dřevorubce, tak ti z nás, co mají na pozemku u domku či chalupy nějaký ten strom, raději ho tam chceme nechat, aby stínil od kolemjdoucích pohledů. Ale čas od času je potřeba strom pokácet. Již nenese plody, je polámaný od vichřice, nebo začíná ohrožovat obyvatele chaty nebo usedlosti. A někdy prostě potřebujeme využít dřevo stromu pro topení, abychom mohli vařit a bylo nám teplo. Nebo jako stavební materiál.
My máme na chalupě několik vysokých stromů, smrků. Jsou to naši kamarádi, kteří chrání naší zahradu. Ale jsou už také dost vysocí na to, aby při nepřízni počasí čas od času potrápily naše nervy. Naposledy to bylo před týdnem, kdy se Evropou prohnaly silné větry a celou noc nám duněla celá krajina nad hlavou. Naštěstí naše stromy vydržely.
Proč ale mluvím o kácení stromů. Nemyslím tím to masové těžení kůrovcových a „nekůrovcových“ kalamit, ale pokácení stromu pro vlastní potřebu nebo potřebu svých známých a potřebných. Zaujal mě totiž jeden odstavec v mé oblíbené knížce od Margot Ruis „Bytosti přírody“. Takhle knížka není určitě mezi světovými bestsellery a pro většinu lidí je to taková okrajovka. Ale pokud vnímáte přírodu trochu víc a čas od času se v lese i zastavíte, možná by se vám tahle drobná knížka hodila. Třeba i pro čtení lesních příběhů se svými dětmi a možná také pro takové to vlastní lesní fantazírování.
Margot píše: „I u našich sedláků bývalo prý dříve obvyklé, že než stromy porazili, nazvali je jménem a promluvili s nimi. Asi takto: Tak, Pepo, teď přijdeš na řadu ty! Potřebujeme dřevo na nový plot. I když sedlák nevěděl nic o stromových elfech, vážil si stromu jako živé bytosti a měl k němu osobní vztah.“
Možná si teď říkáte, jací stromoví elfové? Ale to je asi na jiný příběh.
Mě se osobně líbí ta myšlenka, že než nějaký strom pokácíme, poprosíme ho nejdříve o svolení a odpuštění. Připadne mi, že kdybych takový strom sundal bez toho, aniž bych si s ním nejdřív o tom promluvil, bral by to minimálně jako podraz. Prostě si sednu k jeho kořenům, obejmu ho a pokecám s ním jako kámoš s kámošem. Opřu se zády o jeho kmen a chvíli s ním zavedu řeč. Ta chvilka mě přeci nezabije. Možná to někomu přijde trochu přitažené za vlasy, ale myslím, že je dobré si se stromem popovídat. Zeptat se ho na to, co za celou dobu svého života viděl. A na oplátku mu povědět zase nějaký svůj příběh.
Když vždycky přijedeme na chalupu, projdeme si celou zahradu. Dotknu se každého stromu, pozdravím ho „Tak co, jak bylo? Nefoukalo moc?“. Pojmenované stromy ještě nemám a zatím se k tomu nechystám, ale mluvím s nimi. A pokácet pak takovou bytost bez jeho svolení…
Trochu mi to připadá, jako když rybář vyloví rybu a vezme si jí domu na jídlo. Dříve jsem neměl problém po takové týdenní rybačce s kamarádama na Orlíku zabít všechny povolené ryby na jeden zátah. Dnes už mi to vadí. Už i ryb si člověk od vody bere minimum. Ale vždycky než začnu rybařit, tak poprosím přírodu o pěkné úlovky a pokud si rybu nechám, tak za ní poděkuju a nechám jí pomalu odejít. Snažím se pak na oplátku vodě a přírodě něčím pomoct nebo jí něco darovat. Zasadit keř, odnést smetí od vody, nebo vyčistit potok. Myslím, že je to tak správně.
Margot Ruis ve své knize „Bytosti přírody“ popisuje krásně vztah člověka k přírodě, stromům a jejich lesním bytostem. Popisuje, jak nosí po kapsách neustále nějaký ten křišťál a daruje ho vždy nějakému stromu. Zahrabe ho do jeho kořenů, pro radost jeho strážci a radost stromu. Křišťály prý stromům skvěle svědčí v růstu. Tak si říkám, že to také vyzkouším. No a tak věřím, že si udělám s našimi stromy ještě o kousek vřelejší vztah. A i skrze tyto průhledné kamínky s nimi budu pořád mluvit.
A kdyby snad někdy, došlo na nutnost strom pokácet, už dneska vím, že ho nejdřív poprosím o svolení.
Komentáře jsou uzavřené.