3 slova, co to je? 3 slova je má oblíbená disciplína. Už od doby, kdy mé děti byly malinké, jsem jim vyprávěl pohádky. Ale většinou mě nebavilo moc číst klasiku a protože mě nebavilo si ty pohádky různě upravovat do úsměvných nebo jinako verzí, začal jsem si pohádky pro děti vymýšlet. Večer jsme vždycky zhasli lampičku a děti začaly vymýšlet slova. Vždy 3, aby to šlo poskládat do rychlé smysluplné pohádky nebo povídky.
Občas děti žadonily, „tati přidej ještě slovo navíc“, „to je nespravedlivý, že Luky má jedno slovo navíc“… Mno, myslím si, že i tři je dost 🙂 Pak když už děti začaly chápat, že by stálo za to tátu trochu v té disciplíně vykoupat, tak si už dopředu přes den vymýšlely, jak mi to pořádně ztížit. Kombinace slov slepice-kombajn-hvězda jako super, ale třeba kosmonaut-kimono-srdce už je docela masakr. Ale myslím, že jsem se s tím vždycky popral dobře.
Nenásilně přidat moudro a maká to samo
Jak Míša o svůj paleček přišla
Snažil jsem se vždy do té povídky dát nějaké to moudro, aby dávala smysl a trochu byla i poučná. Nemyslím tím něco jako, když si večer uklidíš, budeš lepším člověkem… to si myslím, že by mě hned děcka prokoukla, ale vždycky to bylo fikanější a myslím i milé.
Pamatuji si moji první pohádku do dneška. Byla pro Míšu, ještě slova nevybírala ona, tak jsem je vybral sám: Míša-kamarádi-palec. Jasná vize – jasný cíl 🙂 Vím, že každý rodič řeší ve školce čas od času nějaký ten karambol, šťouch či bouli. Nemyslím tím „kulábr“, ale klasika strkanice a jestli „pe nebo nepe“. Prostě Verča není kámoška, teď Eliška. A druhý den je to naopak. Kdo by to neznal.
Tak jsem šel na to fikaně a vymyslel pohádku o zatoulaném palci u levé nohy Míši, který se rozhodl, že půjde do světa, protože už ho ty 4 ostatní kamarádi prstíci nebaví a tak se sebral a jeden den zmizel. Parádní téma. A teď si vemte to pozdvižení ráno, když se chudák Míša vzbudí, vyskočí z postele a žuch. Diví se a kouká, jak to, že spadla, vždyť se jí to nikdy přeci nestalo. A jak tak žuchnutá sedí na koberci u postele a kouká na svoje nožky, nemůže se dopočítat. Chybí jí palec u levé nohy. „Mamiiiiii mě chybí paleček!„ fňuká Míša, máma rychle přiběhne a jo, je to tak. Tak jdou a hledají ten paleček pod peřinou, pod polštářem, v legu, v hračkách, ale nikde není. „Nespolkla jsi ho Míšo?“ ptá se mamina. „Ne ten by mi přeci nechutnal, vždyť je na noze a je špinavej, to dá přeci rozum, mami.“ A tak se stalo, že jednoho dne přišla Míša o svůj paleček na noze.
No a co mezi tím dělal ten Míšin paleček levé nohy? Ten si to spokojeně štrádoval lesem, na smrkovém jehličí napíchnutou borůvku, aby neměl hlad a vyskakoval si a blbnul. Do kola si prozpěvoval „Já se mám, heč. Já se mám heč. Nikdo mě nesekýruje, nikdo mě nepomlouvá, je mi líp samotnému. Já se mám heč.“ Mravenci mu uhýbají z cesty, šneci na něj koukají, ptáci pípají a šišky se raději palečkovi kutálejí z cesty. A tak si kráčí tím lesním světem a vytrubuje všude, že nikoho nepotřebuje, ani ty své kamarády prstíky levé nohy.
No a co mezitím na to ten levonohý malíček, prsteníček, prostředníček a ukazováček? „Je dobře, že je pryč, náfuka jeden“. „Pořád si vymýšlel, kudy půjdeme a na nás nebral ohled“. „Přesně, přesně, myslel si, že je první v řadě, že musí být vždycky po jeho“. „Je dobře, že je pryč, vůbec nám tu nechybí“. Láteřilli a pištěli ostatní čtyři prstíky.
Takže by se zdálo, že vše dopadlo dobře. Míša nemusí do školky a ven, může se válet v posteli, protože pořád kulhá a padá. Paleček poznává svět a nejlíp mu je samotnému, protože na něj nikdo nekřičí a nezávidí mu a ta zbylá levo-nožko-čtyřka si konečně může dělat co chce a může si pořádně zaláteřit. Ale ono to tak po nějakém čase moc růžové nebylo.
Za týden už Míše chyběli kamarádi ze školky, už nemohla bombony a telku ani vidět, chtěla se pořádně rozeběhnout, ale protože jí chyběl ten hlavní prstík paleček na levé noze, nešlo to. Pořád jen kulhala a padala a tak se raději schovávala doma, jak se styděla. Mámě a tátovi to bylo všechno hrozně líto a doma byla nálada pod psa.
Malíček, prsteníček, prostředníček a ukazováček už jen mlčeli, stýskalo se jim po loukách, bzučení včel a praskání jehličí v lese, když Míša vždycky bosky běhala tam a sem a křičela u toho radostí. Teď už jen leželi v posteli, nebo trčeli s levou nohou ze židle a nikam už neběhali. Jak rádi vzpomínali na palečka, moc se jim po něm stýskalo.
No a paleček? Ten. už prošel les křížem krážem a bylo mu smutno. Chyběli mu kamarádi prstíci. Nikdo se mu v lese nevěnoval, všichni se mu vyhýbali a tak pořád jen trčel zalezlý pod starým, mechem porostlým, pařezem a fňukal. A tak se jedné hvězdnaté noci rozhodl, že se vrátí. Doběhl ufuněný v noci přes celý les zpátky do chaloupky, prolezl otevřeným oknem Míše do pokojíku, nenápadně vlezl pod peřinu, chytil se známé levé nožky a vyčerpáním usnul.
A ráno se Míša probudila, moc se bála, že zase upadne, položila nohy na podlahu… „Mamiiii, já už zase běhám“. A rozrychlovala se po celém pokojíku, že nebyla k zastavení. Máma s tátou vlítli za ní a viděli, jak běhá jako dřív a chytili jí do náruče. Podívali se na její levou nožku a vykřikli radostí „vždyť ty máš paleček zase zpátky, Míšo“. „No jo, on se mi vrátil“ výskala Míša na celý barák. Už zase mohla běhat loukama, po lese a vidět se se svýma kámoškama.
A co pak večer prstíci levé nožky? Když už vyčerpaná Míša po celodenním běhání a skákání oddychovala vykoupaná pod peřinou a ve snu si mnula prstíky jeden o druhý a i ve snu kontrolovala, jestli nějaký zase nechybí. „To jsme moc rádi, že jsi se nám vrátil palečku, moc jsi nám chyběl“. Říkali tiše ty čtyři prstíci. „I vy jste mi chyběli“ povídá paleček, „už bych vás nevyměnil za nic na světě, jste mí nejlepší kamarádi“. „Tak pojďte, budu vám vyprávět, jaké to ve světě je a zítra vás tam zavedu“.
Ono je totiž na světě opravdu smutno, když člověk nebo prstík ztratí své kamarády. Je to jedna z nejcennějších věcí na světě. I když jsou někdy otravní a mrzutí. A nedají ti líznout zmrzky. Vem to čert, hlavně, že je máš 🙂
Tak to byla moje vůbec první pohádka na téma 3 slova.
Dobrou noc 🙂
Komentáře jsou uzavřené.