Co se děje, když listí na stromech ševelí?

Pamatuju si, že když jsem byl malej, cca 10 let, tak jsme na chalupě v jižních Čechách měli za sebou les, který se jmenoval Pavlovka. Podle vesnice nebo čtvrti Pavlov, ve které stála naše chalupa. A ten les ševelil.

A měl jsem tam jedno místo, kam jsem jako kluk chodil moc rád. Bylo to místo, kam nikdo než jen já, nechodil. Šlo se vždycky doleva do strmého kopce, les byl smrkový, takže to bylo ideální místo na sbírání polohříbků. Jejich hnědé hlavy na mě vždycky vykukovaly a já chodil každý den pro nové houbařské úlovky a vždycky jsem na svém okruhu nějakou tu houbu našel. To pak máma nový úlovek hned zavařila a byly to takové ty houbové kyselé dobroty 🙂

To místo v Pavlovce bylo kouzelné. Bylo nad roklí, kde každý rok hnízdil orel skalní a já se vždycky na něj chodil dívat, jak vylétá odněkud ze skály pode mnou. Nikdy jsem neviděl jeho hnízdo, ale věděl jsem o něm a on o mě. Vždycky, když jsem tam přišel, posadil se na holou skálu, za chvíli vyletěl, zahlaholil, obletěl se podívat na vetřelce a jakoby když zjistil, že jsem to já, tak zase v klidu sedl do hnízda.

Seděl jsem tam na skále, kolem jen mech a ševelící skála. A na kraji té skalní rokle byly břízky, ve větru ševelily, pohupovaly se v rytmu větru a tak příjemně mě uklidňovaly.

A pak se to stalo. V jednu chvíli se zastavil čas, vítr přestal vát, stromy se přestaly kývat a listí na nich přestaly ševelit. V jeden moment se všechno zastavilo. Ticho. Hlavně to ticho je to, co si do dneška po těch skoro 40-ti letech pamatuju. Až mě úplně mrazí a prochází mnou vlna mrazení. Hůůůůů.

Ticho. Hlavně to ticho je to, co si do dneška po těch skoro 40-ti letech pamatuju. Až mě úplně mrazí a prochází mnou vlna mrazení. Hůůůůů.

Ten pocit, ten stav, kdy ani ptáci nelítaly, ani tráva se nepohla a stromy neševelily, byl nádherný. Jen jsem tam seděl s otevřenou pusou a nechtěl se hnout, abych něco nepřetrhl, něco nezničil. Už si dneska nepamatuju, jak dlouho to trvalo. Možná minutu, možná pět.

Ale určitě vím, že to byl okamžik, který se mi vryl do hlavy a do dneška na něj neustále vzpomínám. Něco se v tu chvíli změnilo. Něco se zrodilo. Třeba se narodil na tenhle svět nějaký významný lesní skřítek nebo malenka. Třeba Ronin.

Když pak po chvíli, která mi připadala věčnost, zase stromy začaly svým listím ševelit, všechno jako by ve vzduchu povolilo a bylo jako dřív. Jen já jsem věděl, že se něco změnilo. Věděl to i někdo jiný? Ale to, že listí zase ševelilo mi dodávalo pocit bezpečí, pocit něčeho známého a jistoty. Prostě mám za to, že když slyšíte listí svým uklidňujícím způsobem ševelit, zadívejte se do jejich koruny. Je to moc hezky vidět na břízkách. Jejich lístky se otáčí a kmitají se jako zlaté plátky a jakoby k tobě promlouvaly. Je to velice uklidňující pocit.

Zadívej se do jejich korun a možná pochopíš, co ti chtějí říci. Chtějí být s tebou a říkají ti. Klid, všechno je v pořádku. Nemusíš se ničeho bát. A proto si maximálně užij toho pocitu, když mají listnáče lístky na větvích. A chraň ty stromy kolem sebe, protože ony tě chrání také. V dnešním hektickém světě ti dávají a poskytují tak kýžený mír.